"Za prvé: dívejte se nahoru na hvězdy a ne dolů na nohy. Za druhé: nikdy nepřestaňte pracovat. Práce vám dává smysl a život je bez ní prázdný. Za třetí: pokud budete mít štěstí a najdete lásku, pamatujte, že je tam, a nikdy ji nezahoďte."
-Stephen Hawking

Zánik Oka hurikánu

25. ledna 2016 v 21:49 | Nějaká ufounka |  Splodiny
Protože momentálně jsem úplně bez inspirace ʌ (čti "a zároveň") nechci nechat tuhle planetu upadnout v zapomnění, přidám sem alespoň povídku, kterou jsem psala ještě s kamarádkou Altair. Tato povídka vyhrála 6. místo v soutěži "rosteme s knihou" na téma "Moje milovaná planeta." Téma jsme se rozhodly pojmout trochu více sci-fi-ufounsky (protože Země je moc mainstream).
Je to už rok staré dílo, mějte soucit. Jo a neřešte fyzikální nesmysly.




Ten kovový hlas se jako ozvěna šíří z tisíců reproduktorů. Bez náznaku jakéhokoli citového zabarvení vynáší nemilosrdný ortel. 10.
Za 10 sekund startuje naše kosmická loď, která nás má možná ještě po několik dalších generací nést na své palubě. Cítím, jak pracují motory. Vynesou nás vysoko nad naši planetu, nad bariéru, kterou jsme na poslední chvíli nedokázali zachránit. Bylo to neočekávané… Nikdo z nás si dnes nemyslel, že za několik hodin se staneme pouhými poutníky vesmírem, kteří se nemají kam vrátit. Kdyby tu alespoň byla nějaká jistota. Je tu jen chabá naděje, že tam někde venku, daleko odtud se najde místo vhodné pro život. Ale co když není? Co když je naše loď odsouzena navěky bezcílně bloudit širým Vesmírem? Je to strašlivé pomyšlení. Naše milovaná planeta bude brzy následovat svou sousedku, avšak s jediným rozdílem. Nebude ji následovat její lid.
9… To odpočítávání mě děsí. Nechci pryč. Nikdo nechce. Musím myslet na to, jestli jsme si naší planety dost vážili. Vzali jsme nohy na ramena a stáhli se s ocasem mezi nohama. Možná jsme měli bojovat se samotným Vesmírem. Možná by se dalo ještě něco vymyslet tak, aby nám zůstala. Nejhorší na tom je, že právě já jsem přesvědčil ostatní. Nemá to cenu, nezahodíme přece naše životy. Protože když se tohle nepodaří, je po nás i planetě. Zachráníme alespoň sebe.
8… Tolik práce na její záchranu a všechno přijde vniveč. Když kometa zničila sousední planetu s velmi slibně se vyvíjející civilizací, začali jsme se i my strachovat, co s námi bude. Vždy jsme nějak vyvázli, jediný ostrůvek klidu uprostřed zuřícího vesmíru. Nedovedu si představit méně stabilní trojhvězdný systém. Neutronová hvězda pohlcující obří modrou hvězdu, a jakoby stranou od centra dění menší, mnohem přívětivější žlutá hvězda. A mezi tím kličkujeme my. Je prakticky nemožné, aby se tu cokoli udrželo pohromadě. A přesto tu byly hned dvě obydlené planety.
7… Jedna již zahynula, druhá teprve umírá. Ale jejich lid musí přetrvat a najít si nové místo. Nevíme o žádné planetě ve vesmíru, která by naší dokázala konkurovat nebo ji alespoň připomínala. Nevím tak moc věcí. Kdybych našel způsob, jak moji planetu zachránit, udělal bych to. Bylo by mi jedno, jak obtížné překážky bych musel překonat. Ale mě nic nenapadlo. Jen útěk.
6… Utéct od téhle překrásné hříčky přírody. Je těžké si představit, že za chvíli se na svou planetu budu dívat z Vesmíru. Je to, jako když první přímý předchůdce našeho druhu vystoupil z podzemních jeskyní. Ano, další hříčka přírody. Náš lid se vyvinul hluboko v podzemí planety. Ta je totiž tak hustě protkaná jeskyněmi, že je prakticky dutá a pohromadě jí drží jen žíly kovů, které slouží jako přírodní výztuž. Naši předchůdci byli prakticky slepí až na světločivý orgán na čele. Když vystoupili na povrch planety, bylo pro ně těžké se přizpůsobit, proto na povrch podnikalo výpravy jen pár dobrodruhů. Avšak bylo jich stále více, postupem času se začaly vyvíjet oči, světločivý orgán uprostřed čela nám ale z neznámého důvodu zůstal.
5… Začali jsme osidlovat povrch. První to bylo jen pár válcovitých šedivých budov, později jsme takto obestavěli celou planetu. Někteří zůstali pod povrchem, a tak se náš lid rozdělil na dvě části. Ti, kteří žijí nad povrchem, vymýšlí nové technologie a starají se o bezpečnost planety. A ti druzí, kteří sice nevystrčí paty nad povrch, ale konají svou práci tiše v podzemí. O příjemný život je postaráno a možná se zdá, že neměli téměř nic na práci. Já a několik málo dalších víme, jak je to u nich doopravdy. Jednou jsem tam byl. Dědeček se jednoho dne z ničeho nic zvedl a zavedl mě skrz jednu jeskyni pod povrch. Nemohl jsem uvěřit svým očím. Bylo tam toho tolik, co na povrchu nenajdeme. Podzemí mělo více barev, vypadalo útulněji. Co mě ale nejvíce zaujalo, byly stříbrně zbarvené žíly kovu, který planetu držel. Podzemní lid měl za úkol kov chránit. Pokud by do větší žíly začal někdo vrtat, mohlo by dojít ke zhroucení planety, která by pak už nebyla jako dřív. Po návratu na povrch jsem si uvědomil, že všichni máme stejný cíl: chránit naši planetu. Někteří zevnitř, někteří zvenku. Bez těch druhých bychom to nedokázali.
4… A tak jsem se rozhodl. Budu ten, který chrání planetu zvenku. Vždycky jsem měl rád počítače a silové pole okolo planety řídí velký, naprosto fascinující superpočítač. Tak jsem studoval, věděl jsem všechno, co se šustlo ve světě počítačů. Nekonečná snaha zavděčit se a pak… stanul jsem před zázrakem naší civilizace. Na planetě jich je jen sedm, všechny jsou na sobě závislé a musí být naprosto přesně kalibrované. A to byla má práce. Bylo napínavé žít každý den s vědomím, že na mně závisí život planety. Přestože až na pár menších asteroidů byl klid, ani jeden den jsem se nenudil, rozhodně žádná rutina. Až na ten osudný den…
3… Už od rána bylo dost rušno. Poměrně malý asteroid zasáhl jednu z našich družic pro detekování asteroidů. "Odchyt" a oprava družice je velmi nebezpečná a nákladná, naštěstí se ale nějakému asteroidu podaří smést družici jen zřídka. Proto vyvolalo poprask, že to samé se stalo během půl dne modrého veleobra ještě dvakrát. Ačkoli roj asteroidů, se kterým se naše planeta právě setkala, sestával výhradně z malých úlomků, bylo potřeba bariéru kolem planety neustále zesilovat a seřizovat. To byl zatím nejrušnější den, jaký jsem kdy zažil. A byl to jen začátek.
2… Modrý veleobr se chýlil k obzoru a pomalu nabýval žlutozelené barvy. Vycházel z něj cíp hmoty, který se stáčel do malého bílého bodu svého souputníka - neutronové hvězdy. Žlutá hvězda naopak právě vycházela a byla těsně nad ním, obklopena červenooranžovou září. Tento velkolepý pohled je nám dopřán málokdy, záleží na dráze, po které zrovna planeta obíhá. Tímto fantastickým západo-východem jako by se s námi planeta loučila. Zrovna v tu chvíli se na obrazovce počítače rozeřval alarm nejvyšší pohotovosti. Ten roj meteoritů byl jen předvoj ohromné komety mířící našim směrem.
1… Tu už bariéra nezachytí, tolik hmoty najednou se ani nepodařilo anihilovat. Jako jediné řešení se nabízí staré dobré rakety. Okamžitě jsem se spojil se všemi, kdo pracovali u bariéry. Všichni jsme se shodli, že asteroid odkloníme za pomoci raket. Ostatní obyvatele planety jsme informovali a uklidnili. I my jsme věřili, že všechno půjde dobře. První salva vynesla na kometu antihmotu, aby snížila její hmotnost. Pak přišly na řadu silné rakety, které ji popostrčily od planety. To by mohl být šťastný konec příběhu, kdyby pro nás kometa neměla ještě jedno překvapení - Jádro ze železa a dalších těžkých prvků. Její hmotnost už byla nezanedbatelná. Její gravitace nás vychýlila z už tak nejisté oběžné dráhy a naše planeta si to mířila přímo do proudu hmoty mezi modrým veleobrem a neutronovou hvězdou. Pokud něco nevymyslíme, budeme muset začít s evakuací celé planety. Všechny jsme okamžitě varovali a povzbuzovali je, ať se nevzdávají naděje. Celé noci jsem nespal, abych vymyslel, jak dostatečně zesílit štít planety. Sešli se nejchytřejší lidé planety, připojovali se dobrovolníci, studenti, všem záleželo na záchraně planety. Všechno ale selhalo.
Zážeh... Evakuace planety. Proto tu teď sedím a vzpomínám. Jakoby mi proběhl před očima celý život. Z planety teď stoupají tisíce modulů, aby se nad bariérou spojily v kolosální vesmírné plavidlo a letěly do neznáma. Stoupáme, pomalu zrychlujeme. Mnoho lidí kolem mě usedavě pláče. I mně se derou slzy do očí. Opouštíme bariéru. Už není návratu.

Epilog:
Nádhera. V záři tří sluncí se leskne fialová bariéra obklopující planetu. Krátce poté, co se moduly poskládaly, celá obří loď zastavila. Z bezpečné vzdálenosti budeme pozorovat poslední chvilky našeho domova. Čekáme tu už dlouho, dnes by to mělo nastat (i když pojetí dne bylo pro náš lid vždy dost ošemetné). Kamery vysílají pohled na planetu do všech obrazovek na lodi. Planeta pomalu vstupuje mezi hvězdy. Bariéra se tříští a planeta mizí v proudu žhavé plazmy. A hvězdy netečně pokračují ve svém tanci smrti.
Byla jako oko hurikánu, kolem ní zuřilo peklo a ona stejně dala vzniknout životu.
Vydržela tu s námi tak dlouho, naše milovaná planeta.
Minutu ticha za Oko hurikánu.
Za domov.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama